Interní medicína pro praxi, 2009, číslo 5

Interní Med. 2009; 11(5):

Akromegalie – současné limity léčby

Acromegaly – current limitations of therapy

doc. MUDr. Zdeněk Fryšák CSc¹, MUDr. David Karásek Ph.D¹, MUDr. Milan Halenka Ph.D¹, MUDr. Josef Machač^3,2

¹III. interní klinika FN a LF UP Olomouc

²Klinika dětské ORL, LF MU a FN Brno

³Neurochirurgická klinika LF UP a FN Olomouc

Klíčová slova: akromegalie, somatostatinová analoga, pegvisomant, reziduální sekrece, gravidita.

Na akromegalii je třeba především myslet. Choroba se rozvíjí pomalu, plíživě, mění vzhled nemocného a tak není divu, že potvrzení diagnózy předchází pravidelně dlouhé období reprezentující 10, ale také až 35 let. Autonomní a především nadbytečná sekrece růstového hormonu (HGH) vyvolává řadu nežádoucích účinků, které nemocnému ztrpčují a prokazatelně zkracují život. Typické vzezření, charakteristické pro akromegalii, či lokální, útlakové projevy makroadenomu jsou jen vnější manifestací nemoci. Medikamentózní léčba, byť nákladná, vyhlídky nemocných výrazně zlepšila. Stala se významnou součástí komplexní léčby, v níž stále hraje základní roli mikrochirurgie, kterou v indikovaných případech vhodně doplňuje aktinoterapie.

First of all, acromegaly needs to be borne in mind. The disease develops slowly, insidiously, changing the patient‘s appearance, so it is no wonder that it typically may take a long time of ten, or sometimes as many as 35 years before the diagnosis is confirmed. The autonomous and, in particular, excessive growth hormone secretion produces numerous adverse effects that complicate and demonstrably shorten the patient‘s life. The typical appearance characteristic for acromegaly or the local compression signs due to macroadenoma are merely an external manifestation of the disease. Even if costly, medication therapy has markedly improved the patients‘ prospects. It has become a significant part of the complex treatment in which microsurgery still plays an essential role being properly supplemented by actinotherapy where indicated.

Plná verze článku