Úvod

Hypertenze a chronické srdeční selhání byly dlouho považovány za zcela odlišné jednotky s rozdílnou patofyziologií. Hypertenze byla definována jako choroba charakterizovaná vysokým krevním tlakem a srdeční selhání bylo definováno hemodynamicky jako mechanická porucha levé komory. Spojení obou jednotek bylo spatřováno v přítomnosti podobných strukturálních změn srdce a cév, které se při dlouhodobě zvýšeném krevním tlaku u nemocných vyskytují. Tradiční pohled na obě tyto jednotky byl v poslední době revidován: hypertenze je nyní nahlížena jako proces vedoucí k progresivním strukturálním abnormalitám cév s následnou změnou rezistence, impedance, compliance a s rozvojem endoteliální dysfunkce. Chronické srdeční selhání je definováno jako klinický syndrom různé etiologie, který se vyskytuje u nemocných se srdeční dysfunkcí (především s dysfunkcí levé komory) a manifestuje se symptomy (námahová až klidová dušnost, únavnost, nízká tolerance zátěže, v pokročilých stadiích přítomnost otoků). Sled strukturálních změn u chronického srdečního selhání zahrnuje progresivní alteraci tvaru a objemu levé komory (komorová remodelace), alteraci buněčné stavby myokardu (ztráta anebo hypertrofie myocytů, intersticiální fibróza) a cévní stěny (cévní remodelace).

Nová koncepce progresivních kardiovaskulárních strukturálních změn jako hlavního znaku obou klinických jednotek mění i koncepci terapie hypertenze a chronického srdečního selhání: progresivní charakter obou onemocnění vyžaduje dlouhodobou, doživotní léčbu.

Open full article

References