Laboratorní imunologické vyšetření přispívá k diagnóze autoimunitních onemocnění. Relativně jednoduchou metodou je vyšetření autoprotilátek. Autoprotilátky mohou předcházet klinické manifestaci onemocnění, provázet klinickou manifestaci, přetrvávat po klinicky manifestní onemocnění nebo mohou existovat bez onemocnění. Autoprotilátky slouží jako marker autoimunitního onemocnění. K jejich detekci slouží řada metod, jako je např. nepřímá imunofluorescence, enzymová imunoanalýza, radioimunoanalýza, imunoblot. V publikaci jsou konkrétně popsány možnosti stanovení jednotlivých systémových i orgánově specifických autoprotilátek. Laboratorní stanovení autoprotilátek však může mít řadu úskalí. Proto by měl být u každé diagnostické metody určen optimální poměr senzitivita/specificita.

Determination of autoantibodies - present possibilities

The laboratory immunological findings contribute to the diagnosis of autoimmune diseases. A relatively simple method is the detection of autoantibodies. Autoantibodies can precede the clinical manifestation of the disease, accompany the clinical manifestation, last during the clinical manifestation or even exist without any disease present. Autoantibodies serve as a marker of autoimmune diseases. Various methods serve for the detection of autoantibodies, e.g. indirect immunofluorescence, enzyme immunoanalysis, radioimmunoanalysis, immunobloting. The paper describes the detailed possibilities for the detection of the particular systemic and organ specific autoantibodies. However, the laboratory determination of autoantibodies can present a series of pitfalls. Therefore, for each diagnostic method, an optimum sensitivity/specificity ratio should be determined.

Open full article

References