Obezita, diabetes mellitus 2. typu a kardiovaskulární choroby je trojice, o které máme stále větší počet důkazů (z experimentálních i klinických studií), jak silně k sobě vzájemně patří. Ani jeden z těchto chorobných stavů není novinkou 20. či 21. století. Hrozbou současnosti je ale jejich významně se zvyšující incidence a prevalence na celém světě. O obezitě a s ní souvisejícím riziku manifestace diabetes mellitus (DM) 2. typu se hovoří jako o celosvětové epidemii (nebo pandemii).

DM patří mezi chronickými nemocemi k velmi vhodnému objektu pokud jde o doporučení (guidelines) založených na důkazech (neboli: evidence-based guidelines), a to především díky známé oblasti sekundární a terciární prevence. Existují i důkazy o úspěšné terapeutické intervenci nemocných s prediabetem, která oddálí manifestaci DM.

V současné době je jednoznačně potvrzeno, že lze dobrou metabolickou kompenzací DM 2. typu zpomalit vývoj cévních komplikací. Strategie léčby diabetu 2. typu se v posledních letech měnily. Tradiční přístup v léčbě nemocných, který byl zaměřený pouze na zlepšení hladin glykemií, je již překonaný. Ukázalo se, že snaha o snížení hyperglykemie je pro snížení rizika chronických cévních komplikací nedostačující. Pokud má být léčba nemocného s DM 2. typu dlouhodobě úspěšná, pak musí být "komplexní", to znamená zaměřená současně na snížení inzulinové rezistence (IR), dyslipidemie, hypertenze a obezity.

Byly vypracovány cílové hodnoty základních rizikových parametrů, jejichž dosažení je zárukou snížení rizika rozvoje komplikací. Tyto terapeutické cíle jsou součástí standard péče o diabetiky vydaných výborem České diabetologické společnosti. K dosažení terapeutických cílů je nutné provádět léčbu intenzivně (agresivně) a časně. Řada studií včetně UKPDS prokázala, že čím dříve je odhalen diabetes, kdy jsou všechny metabolické poruchy jen mírného stupně (včetně hladin glykemií), tím je dlouhodobá kompenzace DM lepší a incidence komplikací nižší.

To vše mají na paměti různá doporučení léčby (guidelines) a algoritmy vycházející z výsledků klinických studií s různými léčebnými přístupy, strategiemi a používající různé léčebné prostředky. Guidelines jsou navrhovány a tvořeny tak, aby bylo možné co nejsnadněji dosáhnout cílů léčby. Guidelines v diabetologii vytvářené podle "důkazů" (EBM - Evidence Based Medicine, medicíny založené na důkazech) se staly populární v 90. letech, obdobně jako v jiných odvětvích medicíny. Cílem bylo podporovat co nejlepší praktické přístupy v léčebné strategii nemocných cukrovkou. V minulém století nebyla společná doporučení přijímána diabetology jednoznačně kladně a názor na jejich význam nebyl jednotný. Někteří lékaři (diabetologové) velmi vítali jak rámcová doporučení, tak konkrétní postupy v léčbě diabetiků jako přínosné a výhodné pro každodenní praxi. Jiní vystupovali jako více či méně vášniví kritici společných doporučení, která podle nich nesledují individualitu nemocného a zužují odborný prostor ošetřujícího lékaře. V současné době se již názor na guidelines ustálil a taková doporučení vycházející z medicínských důkazů jsou i přes své limitace vítaná a přijímaná kladně.

Guidelines jsou důležitým pomocníkem v diabetologické praxi, informují lékaře o tom, jaké léčebné postupy mají pro většinu nemocných nejlepší výsledky a přitom nejmenší počet rizik vedlejších účinků. Guidelines nejsou žádná rigorózní dogmata, podle kterých je nutné každého nemocného léčit nebo vyšetřovat, ale slouží jako návod a upozornění, jaké léčebné postupy jsou dostatečně prokázané jako účinné. Guidelines založené na důkazech, vypracované předními odborníky celého světa a vydávané mezinárodními diabetologickými institucemi, jsou velmi často přijímána a doporučována i národními diabetologickými odbornými společnostmi, které je dále šíří do diabetologických ambulancí i ordinací praktických lékařů. V roce 2005 a 2006 byly vydány dvoje nové guidelines pro léčbu a vedení nemocných s diabetes mellitus 2. typu a jim je věnovaný samostatný článek v tomto čísle časopisu.