A13
VII. kongres Praktického lékárenství
|
17.–18. 5. 2013
Poznámky
Abstrakta
nomů má přítomnou mutaci proteinu BRAF, z nichž nejčastější je mutace BRAF V600E. V klinickém
vývoji je celá řada látek, z nichž vemurafenib, inhibitor BRAF kinázy, byl na základě klinických studií
registrován pro léčbu metastatického maligního melanomu. V léčbě maligního melanomu se léta
uplatňuje rovněž imunoterapie. Význam blokády CTLA-4 (s cytotoxickými T-lymfocyty asociovaného
antigenu 4) pro zvýšení odpovědi vedl k vývoji monoklonální protilátky proti CTLA-4 ipilimumabu,
který byl na základě klinických studií rovněž registrován.
Vemurafenib byl registrován na základě studie III. fáze BRIM-3, která prokázala zlepšení léčebných
výsledků ve srovnání s dakarbazinem. Přežití v 6 měsících od zařazení do studie bylo 84% v rameni
s vemurafenibem a 64% v rameni s dakarbazinem. V rameni s dakarbazinem byla dokumentována
odpověď na léčbu u 5% nemocných, zatímco v rameni s vemurafenibem odpovědělo na léčbu
48% nemocných. Mezi nejčastější nežádoucí účinky vemurafenibu patří bolesti kloubů a svalů,
únava, fotosenzitivní reakce, zarudnutí, kožní vyrážky, vznik kožních karcinomů (zvláště keratoa-
kantomu), seboroická keratóza, nauzea, zvracení, nechutenství, zvýšení GGT. Vzhledem k tomu,
že při použití vemurafenibu je pozorován výskyt dalších zhoubných nádorů, je této problematice
věnována zvláštní pozornost ve všech probíhajících studiích. Významným problémem je rovněž
relativně časný vývoj rezistence na léčbu.
Vemurafenib spolu s ipilimumabem jsou prvními léky, které vedou k prodloužení mediánu přežití
nemocných s metastatickým maligním melanomem. Jejich použití je spojeno s řadou problémů,
které jsou předmětem dalšího intenzivního výzkumu.
Inkretinová léčba v diabetologii
MUDr. Ondřej Krystyník
II. interní klinika – gastro-enterologická a hepatologická FN a LF UP Olomouc
V posledních letech je léčba osob s diabetes mellitus 2. typu usnadňována zaváděním nových
léčebných konceptů. Ty vycházejí z prohlubujících se poznatků o komplexních patofyziologických
odchylkách, které toto onemocnění provází. Poslední velmi úspěšný léčebný koncept představuje
ovlivnění metabolizmu endogenních polypeptidů GLP-1 (glukagon-like peptid-1) a GIP (glukózo-
-dependentní inzulinotropní peptid). Tyto hormonální látky, zvané též inkretiny, jsou produko-
vány specifickými neuroendokrinními buňkami tenkého střeva v odpovědi na procesy příjmu
a zpracování stravy. Pleiotropní metabolické účinky inkretinů vedou ke zvýšení sekrece inzulinu
a inhibici sekrece glukagonu v postprandiálním období. Zpomalením motility zažívacího traktu
a také ovlivněním specifických center mozku regulují příjem stravy. Kromě popsaných metabo-
lických efektů se množí poznatky o příznivém působení na kardiovaskulární o nervový systém.
Velké naděje se rovněž vkládají do podpory regenerace a expanze B-buněk pankreatu, která byla
sledována na zvířecích modelech.
V současné době existují dva rozdílné farmakologické přístupy ovlivnění metabolizmu inkre-
tinových hormonů.
n
Inhibitory DPP-4 (dipeptidyl-peptidáza 4), zvané též gliptiny, tlumí aktivitu specifického enzymu,
který se za fyziologických okolností podílí na rychlé degradaci endogenních inkretinů. V ČR
registrovanými preparáty jsou sitagliptin (Januvia®), vildagliptin (Galvus®), saxagliptin (Onglyza®)
a linagliptin (Trajenta®).
n
Agonisté GLP-1 receptorů nepodléhají degradaci působenímDPP-4 enzymu a vazbou na speci-
fické receptory napodobují účinky fyziologických inkretinových hormonů. Zástupce představují
exenatid (Byetta®), liraglutid (Victoza®) a lixisenatid (Lyxumia®).
Obě tyto skupiny příznivě ovlivňují lačnou a postprandiální glykemii a prokazatelně snižují hod-
noty glykovaného hemoglobinu, a to za cenu velmi nízkého rizika hypoglykemie. Léčba inhibitory
DPP-4 neovlivňuje tělesnou hmotnost, agonisté GLP-1 hmotnost dokonce snižují. Díky minimálním
nežádoucím účinkům je léčba rovněž všeobecně dobře tolerována.
Při stanovení léčebné strategie je stále více kladen důraz na individuální potřeby a situaci daného
pacienta. Léčba založená na účinku inkretinových hormonů tak může být pro své příznivé účinky
zvažována již v ranných stádiích léčby diabetes mellitus 2. typu. V současnosti se běžně zavádí
již do kombinace s metforminem. Jsou schváleny i kombinace s pioglitazonem nebo preparáty
ze skupiny derivátů sulfonylurey. Nově lze též tuto léčbu kombinovat i s inzulinem. Ve všech kom-
binačních schématech je přidání této léčby provázeno příznivým efektem na průběh metabolické
kompenzace onemocnění. S rostoucím počtem léčiv v kombinaci (především s deriváty sulfonylurey
a inzulinem) však také mírně narůstá riziko hypoglykemie.
